Myšlenkový experiment, který vám možná pomůže podívat se na sebe, vedení a rozmanitost ve vaší organizaci jinýma očima…
„Krajina mého života se skládá z různorodého materiálu, z navršené změti, jakou najdete v horských oblastech. Zpětně vidím svůj charakter, jsem také směs, složená z instinktivních a osvojených částí. Tu a tam se nad ní tyčí žulové vrcholky Nevyhnutelného, ale všude je vidět harampádí, které za sebou zanechaly laviny Náhody. Někdy jsem sledoval zlatou žílu nebo tok podzemní řeky. Snažím se tam vystopovat svůj život, najít plán. …“
Jsi uprostřed svého životního příběhu a přemýšlíš, kam až může dojít…
Výše uvedený citát je zkrácen z brilantního (fiktivního) románu Marguerite Yourcenarové „Hadriánovy paměti“. Román je psán jako dlouhý autobiografický dopis umírajícího římského císaře svému sedmnáctiletému chráněnci Marku Aureliovi (císařem v letech 161-180 n. l.).
Citát možná zapojí vaši představivost. Je to cvičení v upřímnosti Hadriána nebo alespoň co nejférovější pokus. Hledání smyslu jeho života a smyslu, který mohl mít jeho život pro ostatní – přátele, zaměstnance, členy senátu, občany jeho říše. Až k poznání, že některé části krajiny byly nejasné, zavádějící a matoucí (jako občas bývají vzpomínky).
A přesto to může být dobré cvičení, možná dokonce takové, které můžete provést s ostatními – se svým vedením, zaměstnanci či přáteli.
Co totiž vidí ostatní, když se na nás dívají? Náš zrcadlový obraz. A ještě o krok dál: co chceme, aby viděli? Někdy je pro nás obtížné být k sobě upřímní, ukázat svou „duši“ nebo zranitelnost. Starý boj mezi identitou a image. Vnitřní krajina našeho života – vytvořená na základě našich zkušeností – nám může pomoci. Zkušenosti vytvářejí základ pro poznání, včetně sebepoznání a reflexe.
Cvičení: Podívejte se na sebe jinýma očima
Zavřete oči a představte si, že se díváte za sebe. Jak vypadá vaše krajina? Prozkoumejte ji, popište ji. Kde začala vaše cesta a jak vypadala v průběhu? Vybrali jste si snadnější cestu? Proběhli jste jí a viděli jen krajnici, nebo jste se ztratili v detailech a sledovali jste všechny značky? Na kolik vedlejších cest jste odbočili nebo neodbočili, byla to dálnice, nebo jste šli pěšky, stoupali, namáhali se a občas se kochali krásným výhledem? Byla to hornatá krajina jako Hadriánova, byly tam pouště, museli jste se brodit řekami nebo překonávat oceány?
Dobré je, že vaše krajina je vždy výjimečná, posílila vás a možná i poznamenala (vrásky na vaší tváři pak nabyly významu). Vyprávějte o krajině svým parťákům a naslouchejte jejich příběhům o krajině. Podívejte se na sebe navzájem (a na společnou rozmanitost) jinýma očima.
A nyní vykročte dál, do budoucnosti.
Zavřete oči a podívejte se na krajinu před vámi. Podobá se krajině za vámi? Jak v ní budete pokračovat? Máte očekávání, cíle a plány, jak se někam dostat? Pokračujete náhodně, protože si myslíte, že vaše cesta je důležitější než cíl? Chcete jít úsek cesty společně? Předložte tuto myšlenku svému týmu nebo svým zaměstnancům. Zeptejte se jich na jejich představy a očekávání. Jak by taková společná cesta vypadala?
